Hned na začátek bych se chtěl přiznat, článek s dosti
stejným zaměřením jsem již napsal, í ho stále mám a klidně bych ho mohl
publikovat, avšak se u mě stalo, něco, co se stává velice zřídka, a to že jsem
změnil pohled na tyto tři pojmy. A jelikož je noví rok, tak bych í vám čtenářům
chtěl popřát jen to nejlepší do nového roku
Každopádně „NADĚJE“
Pokud si vyhledáte naději na internetu, tak vás to odkáže na
náboženství a nejrůznější duchovní cesty. Nejdřív jsem zde chtěl popsat, jak
jednotlivé náboženství vidí naději, ale pak mi došlo, že abych dokázal správně
popsat naději nějaké výry, tak bych tu samotnou výru musel nejdřív studovat, a
to do podrobna. Na to upřímně nemám čas, sílu a ani chuť. Ano, mohl jsem se
zeptat jednotlivců co jsou v daném náboženství, aby mi popsali „naději“
očima věřícího, což jsem í udělal, měl jsem to připravené a již stačilo jen
zformovat věty a myšlenky do textu, ale pak mi došlo několik věcí: 1. zabralo
by mi to opravdu hodně času, protože í tak bych ty dané výry studoval. 2. nechci
a ani nebudu upřednostňovat žádná náboženství či duchovní cesty, každý máme
právo věřit v co chceme. 3. píšu převážně od srdce, pokud k danému
náboženství nemám vztah a píšu jen na základě výzkumu, tak by ten článek přišel
o svou podstatu. Ano v podstatě všechny náboženství nám dávají naději,
některé víc, některé míň.
Co pro vás znamená naděje? když jsem psal původní verzi toho
to článku, tak jsem nad tím přemýšlel opravdu dlouho. Naděje, je to přání? je
to výra, či Je to tužba? Naději jako slovo minimálně já používám téměř na denní
bázi, a až když jsem se zamyslel a položil jsem si otázku „co je vlastně
naděje?“, jelikož jsem na to defacto téměř ještě nepřišel tak si říkám, že asi
nebudu tak nadějný. Slyšeli jste někdy výraz „naděje umírá poslední“ anebo „jsi
nadějný“ či „nevzdávej se své naděje“, co se týče těchto příkladů tak ve všech
by se dali použít jiná slova např: „touha umírá poslední“ a nebo „jsi plný
potencionálu“ či „nevzdávej se svých snů“, tohle je ovšem jen příklad, ale
nejspíš už chápete anebo alespoň tušíte co myslím, naděje se dá téměř vždy
zaměnit za jiné slovo, a povětšinou jsou to ještě tak rozdílná slova (minimálně
významově). A tak si furt lámu hlavu tím, co je ta pravá, čistá naděje? jak
vypadá ve své původní formě.
Došel jsem k dočasnému závěru, a to že naděje, stejně
jako dokonalost, půvab, krása či humor je individuální. Můžete namítnout, že
mnoho lidí vidí naději stejně, ale to stejné je i dokonalost, půvab a tak dále.
Řekl bych že většina lidí má naději v lepších zítřkách, ale není to spíš
touha a přání v lepší zítřky? Já například mám naději že někde, žije ta
dokonalá žena pro mě, to že jsem zatím dostal jen pár ran, mou vírou jen trochu
zatřáslo. Též mám naději, že si splním své cíle, avšak to že to je jen mé
přání, nemění nic na tom, že to je budoucnost, do které se chci a jednou í budu
probouzet. Myslím si, že naděje stejně jako dobro je v každém z nás,
a í, když kvůli některým o tom občas pochybuji, tak nepřestávám doufat. Naděje,
to, díky čemu jsme ještě nezešíleli. Naděje je krásná, ale jak jí přesně definovat?
je to emoce? je to cit? nebo to je něco víc? Možná se jen nadějí uklidňujeme a
motivujeme. Naděje nám možná ukazuje to reálný, ne to nejhezčí, nebo to
nejlepší pro nás, ale ani to odporné a ani to nejhorší pro nás.
Nebo je naděje kombinace výry, přání, touhy a pořádný doušek
motivace. Kdyby nebylo naděje, tak se tak neúprosně nesnažíme, to je možná ta
správná definice naděje, je to motivace, skrze naše sny a touhy, doufáme že se
budoucnost, jen nám ukazuje naděje stane realitou, a my už nebudeme tak smutní,
nebo chladní, či pesimističtí. Naděje je krásná, ale stejně jako ve snu, se
v ní nemůžeme utápět, jestli se nám naše naděje líbí, tak stejně jako když
se nám libí sen, musíme udělat vše pro to aby se to stalo realitou. Nikdy se
nesmíme vzdát naší naděje, neboť člověk bez naděje, je člověk bez náplně, čistě
teoreticky, když ztratíte naději, tak ztratíte í sami sebe, ztratíte velice
důležitou část sebe, díky které jste to vy, když se vzdáte své naděje, vzdáváte
se i své výry v sama sebe, vzdáváte se tím svých snů a svého potencionálu.
Naděje stejně jako sny, strach, vůle, sebevědomí, svědomí, láska, touhy celkově
emoce, které nás tvoří, tak k nim naděje určitě patří. Přijde mi vtipné, že to,
co nás drží nad vodou skoro celý život, tak nezískáváme při narození, ukažte mi
jediné nemluvně které má sebevědomí anebo naději. Nevím jak vy, ale je přijde
mi zvláštní, že naději, stejně tak lásku, nevnímáme až do té doby, dokud se nám
nedostane do života. Sami si můžete říct, jak moc se vám po zažití první lásky
změnil život, anebo po nalezení vaší naděje, ať už jí vnímáte jakkoliv.
Závěrem k naději… nemám vůbec ponětí co naděje je, jen
tuším. Dle mého je naděje poslední světlo, v hlubinách našich duší a
v ten moment co se zahalíme do temnoty, tak naděje je náš maják záchrany,
jenž ukazuje světlo zítřku
Touha
Touha, chtíč, nutnost něco mít, nebo někoho. Je to velice
silná emoce, která funguje lépe než kafé. Jeto ten pocit, který jsme měli všichni,
když jsme byli malí děti o Vánocích. Hned po večeři ke stromečku a nedočkavě
klepající čekali až zazní naše jméno, doslova jsme toužili po dárkách, po
nových hračkách, nebo čímkoliv jiného.
Když jsme byli
v pubertě anebo v rané fázi dospělosti tak jsme zažívaly něco
podobného, avšak tam už šlo o něco intimnějšího, ale princip zůstal, chtěli
jsme to a toužili jsme po tom. Anebo jsme také toužili po vzdělání, po nalezení
spřízněné duše anebo alespoň člověka, který bude chápat co jsme zač, bude
chápat naše obavy a bude při nás stát ve zlém, ale í v tom dobrém
V dospělosti většina touží jen po pár věcech, po dobré
a dobře placené práci, po zdraví v rodině, po vlastní rodině, po věrné
lásce, a hlavně po klidu, nemá zapotřebí toužit po věcech které jsou tak
pomíjivé a spíše chce jen klid a radost se života, chce, aby všichni byli
zdraví a šťastní
Největší problém s touhou, je ten, když toužíme po tom
co nemůžeme mít, ale opravdový problém nastává, když vás nereálnost naplnění vaší
touhy dokáže a í dostane do depresích, v ten moment si připadáte jako loď
na širém moři, bez větru a bez vln, pevnina je v nedohlednu a vy se jen
snažíte najít způsob, jak se posunout dál, jakýmkoliv směrem, ale když nemáte
vítr ,vlny a ani pádlo tak jediný směr který je v tu chvilku reálný je
směr ke dnu, anebo taky ne, můžete loď rozhýbat, ze strany na stranu a tím
vytvořit malé vlny, a vlivem efektu motýlích křídel se vlny budou vracet, větší
a silnější, cestou budou rozdmýchávat í vítr, který se k vám bude vracet a
tím uniknete z vezení vlastní nereálné touhy, a však jak dlouho to bude
trvat ?
Řekl bych, že touha je jedna z našich nejvíce záludných
emocí. Zahaluje nám zdraví pohled na svět, í na to, co opravdu chceme. Jak
pravil džin z filmu Aladin „s mocí, roste chuť“ a s touhou to jiné
není. Věci, po kterých toužíme si často idealizujeme, a připisujeme jim
vlastnosti, či zásluhy které jim nepřísluší, ale proč jim vlastně tolik nadržujeme?
je to ekvivalent ospravedlnění naší touhy? Či po tom toužíme, tak moc že
nevidíme zápory? anebo je v tom více?
Cíle.
Věc, kterou má každý z nás, každý chceme něčeho
dosáhnout, někým být, či s někým být, anebo něco mít.
Máme noví rok, a k tomu neodmyslitelně (minimálně pro
mě) patří přece vzetí, což je asi jeden z mála cílů, na kterých každý pracuje
při nejlepším dva měsíce. Já svoje přece vzetí beru relativně vážně. První
týden v novém roce, si sepíšu seznam, věcí, které chci vlastnit, které se
chci naučit a čeho chci dosáhnout, a jelikož nejsem troškař, tak se mi ještě
nikdy nepovedlo splnit všechny. Následujících několik měsíců na nich dělám,
nedělám a zhruba v půlce roku je zase vyhrabu a zase si vyberu nějaký
z cílů které budu plnit, většinou jedno z mích přece vzetí je „splnit
alespoň 50 % přece vzetí“, teď jste se nejspíš zasmály, ale když jich máte
dvacet, tak půlka už je docela dost práce. Většinou v období Vánoc, jsem
měl záchvat paniky, že nestihnu splnit vše co jsem si slíbil, ale 2022 byl
krásný v tom, že na přece vzetí jsem úplně zapomněl. Ano, nezvládnul jsem
za rok vše, co jsem chtěl, ale snažil jsem se, a to že něco nedopadlo mě
netrápí, kdybych stihl vše, tak bych nejspíš neměl blok a nepoznal fajn osoby,
a řekl bych že to byl dobrý obchod s časem, obětovat pár pomíjivých cílů,
za věčné vzpomínky
Pokud si už stanovujeme cíle, tak záleží jak moc hodný, nebo
měkký k sobě budeme, dáme si cíl, že budeme jednou týdně pořádně uklízet?
nebo že konečně dočteme 3 roky koupenou knížku, či že začneme pravidelně
posilovat, nebo jíst zdravěji, anebo že si najdeme lepší práci, anebo že
nepůjdeme tou nejlehčí cestou, ale tou správnou. Obtížnost cílů si stanovujeme sami,
ale je jen na nás, jestli ten cíl zvládneme. Když už se bavíme o cílů, tak je
taky důležité zmínit disciplínu, rozvahu, vytrvalost a výru
Disciplína u jakéhokoliv cíle je nezbytná, někdo má pevnou
disciplínu, někdo ne a někdo jak u čeho. Pokud máte disciplínu a odhodlání cíl
splnit, nic vás nezastaví, žádná překážka pro vás nebude nic víc než jen pouhé
zpomalení. Ale může se stát že váš cíl, je nedosažitelný, co pak? změníte ho? nebo
se nevzdáte a budete dřít, hledat a zůstanete nezastavitelnou mašinou, dokud
svůj cíl nesplníte? Může se stát, že cíl je reálně nedosažitelný, v ten
moment, kdy í po letech se furt snažíte splnit svůj cíl, za každou cenu, tak to
už není disciplína, to už není touha, to je mánie. A pokud jste uvízli
v mánii v honbě za svým cílem, tak je opravdu těžké se z toho
dostat, protože to sami nevidíte, nevidíte že jste vězněm vlastní zmutovaný
touhy. Disciplína je důležitá, ale jet přes svoje limity a ignorovat veškeré
upomínky na zpomalení, či odpočinku, již překračuje zdravou míru disciplíny
Rozvaha je též důležitá. Když si stanovujeme cíl, musíme
vědět proč ho chceme, jak moc je pro nás důležitý a v ideálním případě za
pomocí rozvahy si sestavit í plán, jak svůj cíl splnit. Ale pokud zůstanete
celí život jen ve fázi plánování, a přemýšlením nad co nejméně riskantní
cestou, váš cíl může na dobro zmizet. Ano je fajn mít plán, a je fajn mít í
záložní plány, ale čas na nikoho nečeká, a nikdy nevymyslíte dokonalý,
bezrizikoví plán
Vytrvalost jistě máte, jestli jste to dočetli až sem. Avšak
bez výdrže člověk nic nezvládne, nebo spíše u toho nevydrží, tak dlouho aby to
mohl zvládnout. Pokud umíte psát, a jste snílek, a je vaším cílem napsat
knížku, tak by se vám to mohlo povést, ale jak chcete napsat knížku, když vám
po třetí kapitole, dojde výdrž? Předpoklady k tomu máte, ale výdrž už ne
Výra. Pokud asi nevěříte ve svůj cíl, nevěříte že ho
dokážete splnit a nevěříte v jeho úspěch, tak se vám málo kdy povede, ale
nejde jen o to věřit v splnění cíle, musíte hlavně věřit sami v sebe,
že svůj cíl, dokážete splnit, že je to ve vaší moci
A toť je vše vážení. Ještě jednou všem přeji krásný noví
rok, plný naděje, touhy, vášně, splněných cílů a optimistické cesty roku 2023.
ještě bych vám chtěl poděkovat, neboť jsme pokořili první milník a to 100 zobrazení!
děkuji vám vše, a jestli byste chtěli dostávat aktuality ohledně blogu co
nejdřív, tak na Instagramu sledujte „fenixova_duse“.