Vzpomínky jako žiletky, srdce zjizvené, duše ve střípkách,
sny se ztrácejí v mlze beznaděje, naděje vyhasíná a oči se zavírají
Takhle bych popsal ten pocit, když se ukončuje vztah, je to
smrtící koktejl emocí, který časem ztrácí říz, ale čas od času se vrátí jako
bumerang, ocitnete se v hodině tmy, a jen přemítáte nad tím co jste měli,
v hlavě se vám tvoří nová a nová fabulace ohledně dané osoby, a vy jen
chcete zapomenout, ale to nejde.
Nemůžeme jen tak opustit vaší fabulaci, nejde jen tak
prolomit iluzi jenž jste si samy vytvořili, byly jsme pavoukem jen splétal
pavučinu nereálné dokonalosti, avšak, staly jsme se mouchami, jenž se do této
pavučiny zamotaly. Je to jen otázka času kdy se ponaučíme a do této pavučiny se
už nechytneme? anebo jí máme, proto abychom se ponaučili více, než bychom samy
vědomě chtěli.
Každý z nás, to zná, utápění se v temných
scénářích našich životů, ignorování pozitiv a jen marnotratné hledání dalších
nočních můr. Lidi jsou různí, někdo se na této depresivní cestě, zamotá a změní
jí do kruhu, a čím víc jde poté samé cestě dál, a chodí jen v kruhu,
zapečetí ho a začne boj v tomto kruhu. V onom kruhu se střetne
s nejsilnějším a nejzákeřnějším protivníkem, kterého by mohl najít, je to
on sám, dvě strany jedné mince, dvě tváře jedné osoby, jedna tvář chce tento
kruh prolomit a být zas volná, avšak druhá část, chce praví opak, chce
zapečetit své srdce, chce schovat své emoce, nechce více bolesti, a je ochotná
obětovat štěstí, jen aby už necítila, další rány. Co vlastně můžeme bez
problému říct o té „zlé“ stránce? že je zlá? Ne. Že chce zmařit štěstí
v našem životě? Ne. Jediné, co lze bez problému říct, je že ta stíná
stránka, má strach. Má strach z další rány od lásky, má strach z rány
od dalšího kamaráda, má strach, že ta poslední kudla v zádech, nebyla ta
poslední.
Ano, je čas se bát, je čas se utápět a je í čas se litovat,
ale vždy nadejde čas znovu povstat! (jeden z důvodů, proč pseudonym
„fénixova duše). Je jedno kolik ran jsme již dostali, je jedno kolikrát jsme
padly, je jedno kolikrát jsme to chtěli vzdát, co ale není jedno, je to
kolikrát jsme se zvedly, z kolika ran jsme se poučili a dostali dál a
kolikrát jsme z posledních sil zakousli do našeho cíle a nevzdali jsme se.
Můžeme plakat, můžeme se cítit špatně, můžeme všechno, ale co bychom si NIKDY
nemněli dovolit je se vzdát, proč bychom se mněli vzdát toho co chceme? Protože
budeme vypadat, jako blázní? Protože nám nikdo nevěří v dosažení našich
cíli? Pro mě, za mě, jestli že jsem blázen jen proto, že si chci splnit své
sny, tak mi objednejte pokoj s hezkým výhledem v Bohnicích, jestliže
nevěříte, že si své sny splním, tak nevěřte, nepotřebuju vaší výru, k tomu
abych žil, potřebuju víru jen lidí, kteří o mě nikdy nepochybovali, a když jsem
to nedokázal, tak mi řekli jen „to nevadí, příště to zvládneš“, „hlavu vzhůru,
není všem dnům konec“, to jsou ti, pro které stojí něco dělat, to jsou lidi na
kterých mi záleží
Utápět se můžeme z mnoha věcí, nejen z promarněné
lásky. Například z našich pádů, ze špatných výsledků, či z pokažených
testů, nebo z osudových chyb. Z promarněné lásky se můžeme poučit,
z pádů a dalších, jakbysmet.
Jestli že se právě teď utápíš ve špatných myšlenkách, mašli
poslední dny melancholické, a je ti smutno í z toho, že se v tom
utápíš, tak se neboj, každý se musí jednou potopit. Každý přichází na tento
svět, neposkvrněn, ale každý odchází s jizvami na srdci
Žádné komentáře:
Okomentovat