Jestli jste již přežili minimálně dvacet let, na této
planetě, tak jste si museli všimnout už milionu věcí, například že někteří
jedinci se stále chovají jako primáti, í, když každý auto má blinkr, tak se í
tak najdou opice co ho nepoužívají, taky to že život je výjimečný dar, ale málo
kdo si ho váží a zdraví jakbysmet, další láska je pravá, ale opravdu vzácná a
vzájemná bezmezná ještě víc, nebo že vám základní škola nedá ani polovinu
základních vědomostí, či dovedností. Nebo že je mnohdy navzdory emocím držet
svůj pokerový výraz, nebo spíše si nedělat předčasné naděje v lidech který
vás mají jen jako rozptýlení
já upřímně to mám jednoduché, bavím se s každým a
věkoví rozdíl absolutně ignoruju, je mi jedno jestli s dotyčným jsme od
sebe dva měsíce, nebo dvacet let, dokážu se bavit s jakoukoliv věkovou
skupinou o nejrůznorodějších tématech, filozofie, či filmy, hudba, nebo deprese,
naděje, či strach, práce, nebo škola je mi to jedno, dokážu se bavit o skoro
všem. A tak se s lidmi bavím, a jak už je od pradávna známo „v nouzi
poznáš přítele“, tím se řídím, víte, když jste v nouzi, tak jen opravdoví
charakter a dobrý člověk vám pomůže, aniž by z toho něco měl. V ten
moment, když vidím že mi někdo pomáhá jen z dobroty srdce, snažím se mu to
oplácet, protože bez lidí tohoto charakteru, bych nikdy nebyl tam kde jsem.
Dávají mi naději, ukazují cestu, inspirují a dodávají sílu
Ale pojďme už k tématu, co se týče naší mysli, tak se
vyvíjíme, každý den, í, když to nevidíme. Je to jako kdyby naše mysl bylo
schodiště a mi po něm kráčeli s hlavou koukající se do země, po pár dnech,
po pár schodech přestaneme vnímat kam až jsme vylezli, přestaneme vnímat to jak
jdeme furt a furt výš a výš, protože jsme nějak začali automaticky kráčet dál, a
párkrát se na tom schodišti, chcete-li v životě, ohlídneme a snažíme se
dohlédnout na úplný začátek schodiště, a teprve až tam, jsi vlastně uvědomujeme
jak jsme už vysoko, jak moc jsme se dostali vysoko, a tak se jen na malou
chvíli zastavíme a koukáme, koukáme se na každý velký schod jenž jsme
překonali, na každý schod kde jsme málem spadli, koukáme se a jen přemítáme,
nad tím co jsme dokázali, komu všemu jsme pomohly a bohužel í koho všeho jsme
ztratili. Zastavte se í vy, ohlídněte se, sedněte si na zem, nebo klidně na
postel, či do křesla a na chvíli vzpomínejte, vzpomeňte si na každého kamaráda,
vzpomeňte si na každý úspěch, bohužel život není jen pohádka, teda je, ale od
bratří Grimů, takže si vzpomeňte í na to zlé, na každou neopětovanou lásku,
vzpomeňte si jak jste své srdce znovu a znovu slepovaly po střípkách. Vzpomeňte
si, jak jste si museli několikrát zašívat vlastní záda po zradě, od člověka,
kterému jste věřili. Vzpomeňte si na každou s těch ran a jen si vzpomeňte,
že všechno zlý, je k něčemu dobrý, kam vás ty rány dovedly, co jste díky
nim dokázaly, jak vás motivovaly, jen díky těm ranám, co jste si museli
vyléčit, anebo si je právě teď léčíte, jste takový, jaký jste, bez překážek a
bez bolesti, by jsme to nebyli mi.
Radši okusím zradu tisíckrát, radši zažiju zlomené srdce
znovu a znovu, než abych byl stejně slabý, jako jsem byl včera.
Každý máme nějakou chuť být nějaký, někdo chce být spontánní
střelou, která z ničeho nic jen tak nasedne na nejbližší let do Ameriky.
Někdo chce zas být lvem salonu, jiný zas chce být ten kdo na podiu bude říkat
vtipy a bavit publikum, někteří zas chtějí jen přenést své emoce na plátno a
sdílet své emoce, někteří chtějí rodinu, jiní zase chtějí být moudří a být
doslovnou studnicí vědomostí, někteří zas být studnicí zkušeností, ostatní
třeba chtějí jen pracovat a šplhat po firemním žebříčku co nejrychleji, lidí je
spousta sto lidí, sto chutí, ale na světě jíž hodně dlouho není sto lidí, do
slova máme několik miliard chutí, každá je jiná, ale vždy je můžeme řadit do
charakterů jako je třeba sladká, či slaná, kyselá, nebo ostrá, je jen na vás
jaká chuť vás vystihuje.
Ovšem člověk se mění a mění se celý život, od puberty jsme více
spontánní, a když se dostaneme do středního věku tak zas nabíráme moudrost,
nebo alespoň tak se to povětšinou děje v průměru, stejně jako ve všem, tak
í v tomto existují výjimky. Ale co nás vlastně nutí anebo spíše až
inspiruje k spontánním výletům? je to ta chuť žít? nebo spíš ta chuť jen
cítit svobodu? Já nevím, jsem člověk, co si snaží vždy držet chladnou hlavu,
řídící logikou, srdcem a intuicí. Ano přiznávám ne vždy se mi to daří, avšak
jsem bohužel jen člověk, co dělá to, co všichni a to chyby a upřímně vím že
kdybych měl šanci tak některé chyby bych asi znova zopakoval, s tím
rozdílem že jsem se ponaučil, matoucí ? zopakovat chyby které jsme udělali
s růžovími brýlemi o životě a následně je zopakovat se střízlivou hlavou,
mají mnohdy často rozdílné výsledky a navíc í tím že většinou stejnou chybu
můžete zopakovat až po nějaké delší době, tak í vy jste jiní tudíž í to dost
změnění výsledek, ale jak říkám co se týče chyb, tak zůstávám nepoučitelným
snílkem, kterému hlava mizí v oblacích více než by měla.
Dlouho jsem zastával názor, že jsem stejný, jako kdysi ve
školce. Pořád jsem snílek, jen místo toho že budu vědec, vynálezce, prezident a
architekt zároveň tak spíše teď sním o tom že najdu tu pravou bez podmíněnou
lásku, s tím nejkrásnějším úsměvem pod sluncem, dobře dobře, furt sním í o
tamtom, ale teď spíš o té lásce, í když si to tak vezmeme, tak najít tu
dokonalou pro mě, je složitější než se stát již zmíněnými povoláními.
Od dob ve školce jsem urazil opravdu dlouho cestu, řekl
bych. Projektů, co mám za sebou, zkušeností jenž jsem získal, osobnost jenž
jsem znovu a znovu vybudoval z popela (což je í jeden z důvodů, proč
se tento blog jmenuje fénixova duše), ano, neříkám že jsem dokonalý, či
výjimečný, jen říkám že jsem na sebe v mnoha ohledech hrdý, za to co jsem
již dokázal, a myšlenka, že můj život je pořád na začátku, mi dává naději,
opravdu dokážu něco, co ostatní považují za nemožné. Co je nemožné a možné, je
docela obsáhlé a komplexní téma na které si posvítíme jindy, ale otázkou spíš
nastává, jak se vlastně koukat zpět? Na cestu, jenž jsme zatím ušly, na to co
jsme již dokázaly, na naše vzestupy a pády, lásky a rány. Nedělal bych
z toho nekrology, na každou chybu se koukněte jako na možnost se zlepšit,
na každou zradu, jako na odhalení charakteru člověka, který by vám
v budoucnu mohl ublížit více. Na každou chybu, ať vaší či ostatních se
musíte koukat s nadhledem, jestliže se na svojí chybu budete koukat celý
život, tak vás pohltí, a věřte, že tímto pocitem se nechcete nechat užírat,
neříkám aby jste nelitovali svých chyb, jen ať jich litujete tak dlouho dokud
si z té chyby neuděláte ponaučení. Co se týče zrady, tak vám ze svých
vlastních zkušeností doporučuji, abyste je vzali jako možnost se posílit, jako
možnost stát se lepším, a pokud jste trochu jako já, a chce í aby člověk jenž
vás zradil, aby toho trochu litoval, tak dělejte vše proto aby jste byli mnohem
úspěšnější, ne než on, protože to už jste byli, když vás musel zradit aby se
dostal na vaší úroveň. Ale musíte se stát úspěšnější, než jste kdy byli, neboť
pak bude litovat toho, že vás ztratil, ale nezapomínejte že jsme lidi, a
někteří jsou idioti, tak když ho potom uvidíte, tak mu v klidu popřejte
hezký den a běžte dál zříct svým snům.
Mnohdy jsem se sešel s názorem „jdi si za svým a neohlížej
se za sebe“, nevím jak vy, ale já si myslím že je důležité se koukat za sebe,
ne permanentně, ale pravidelně to není na škodu, například jednou za rok,
uvidíte co jste dokázaly, nebo napáchaly. Když za sebou vidíte cestu dlážděnou
kameny zrady a bolesti jenž jste napáchaly, tak vám to dá krásnou možnost si
položit tu zásadní otázku „chci, aby takhle vypadala moje cesta?“ jestli ano,
tak k tomu nemám opravdu co dodat, jste učebnicoví příklad sociopatického
egocentrického jedince, jenž nemá hodnoty, a jeho morální kompas, ukazuje přímo
do tartaru.
Otázka, jenž mi teď problikla hlavou, jako znamení
z nebes, jak se vlastně posouváme dál v naší cestě? Pokládám si
otázku, jaký jsem byl v deseti letech, jaký jsem teď ve dvaceti, jaký budu
ve třiceti. Otázka jaký jsme byli, je často odpálkovaná frází „jaký jsi byl, to
je jedno, protože teď jsi jiný“ a to je dle mého špatně, je důležité vědět jaký
jsme byli, abychom věděli, jestli jdeme správným směrem, nevidíme co bude,
mnohdy ani nevíme co bude až se vzbudíme, přijde dobrá správa, či strašlivá,
dokážeme udělat krok k našim cílům, nebo ne, uklidíme si konečně
v bytě, nebo to zas necháme na zítra, budoucnost je nejistá, tak jako
mnohdy ledové srdce, ale každý led, jednou roztaje a vydá se vstříc svému
protějšku
Jelikož mě má múza zas opouští, tak tento článek se chýlí ke
konci. Děkuji ti čtenáři, že jsi si přečetl článek stokrát padlého a sto jednou
krát povstalého snílka, jenž píše od srdce, do srdce jiných.
Žádné komentáře:
Okomentovat