Naděje, touhy a cíle

 

Hned na začátek bych se chtěl přiznat, článek s dosti stejným zaměřením jsem již napsal, í ho stále mám a klidně bych ho mohl publikovat, avšak se u mě stalo, něco, co se stává velice zřídka, a to že jsem změnil pohled na tyto tři pojmy. A jelikož je noví rok, tak bych í vám čtenářům chtěl popřát jen to nejlepší do nového roku

 

Každopádně „NADĚJE“

Pokud si vyhledáte naději na internetu, tak vás to odkáže na náboženství a nejrůznější duchovní cesty. Nejdřív jsem zde chtěl popsat, jak jednotlivé náboženství vidí naději, ale pak mi došlo, že abych dokázal správně popsat naději nějaké výry, tak bych tu samotnou výru musel nejdřív studovat, a to do podrobna. Na to upřímně nemám čas, sílu a ani chuť. Ano, mohl jsem se zeptat jednotlivců co jsou v daném náboženství, aby mi popsali „naději“ očima věřícího, což jsem í udělal, měl jsem to připravené a již stačilo jen zformovat věty a myšlenky do textu, ale pak mi došlo několik věcí: 1. zabralo by mi to opravdu hodně času, protože í tak bych ty dané výry studoval. 2. nechci a ani nebudu upřednostňovat žádná náboženství či duchovní cesty, každý máme právo věřit v co chceme. 3. píšu převážně od srdce, pokud k danému náboženství nemám vztah a píšu jen na základě výzkumu, tak by ten článek přišel o svou podstatu. Ano v podstatě všechny náboženství nám dávají naději, některé víc, některé míň.

Co pro vás znamená naděje? když jsem psal původní verzi toho to článku, tak jsem nad tím přemýšlel opravdu dlouho. Naděje, je to přání? je to výra, či Je to tužba? Naději jako slovo minimálně já používám téměř na denní bázi, a až když jsem se zamyslel a položil jsem si otázku „co je vlastně naděje?“, jelikož jsem na to defacto téměř ještě nepřišel tak si říkám, že asi nebudu tak nadějný. Slyšeli jste někdy výraz „naděje umírá poslední“ anebo „jsi nadějný“ či „nevzdávej se své naděje“, co se týče těchto příkladů tak ve všech by se dali použít jiná slova např: „touha umírá poslední“ a nebo „jsi plný potencionálu“ či „nevzdávej se svých snů“, tohle je ovšem jen příklad, ale nejspíš už chápete anebo alespoň tušíte co myslím, naděje se dá téměř vždy zaměnit za jiné slovo, a povětšinou jsou to ještě tak rozdílná slova (minimálně významově). A tak si furt lámu hlavu tím, co je ta pravá, čistá naděje? jak vypadá ve své původní formě.

Došel jsem k dočasnému závěru, a to že naděje, stejně jako dokonalost, půvab, krása či humor je individuální. Můžete namítnout, že mnoho lidí vidí naději stejně, ale to stejné je i dokonalost, půvab a tak dále. Řekl bych že většina lidí má naději v lepších zítřkách, ale není to spíš touha a přání v lepší zítřky? Já například mám naději že někde, žije ta dokonalá žena pro mě, to že jsem zatím dostal jen pár ran, mou vírou jen trochu zatřáslo. Též mám naději, že si splním své cíle, avšak to že to je jen mé přání, nemění nic na tom, že to je budoucnost, do které se chci a jednou í budu probouzet. Myslím si, že naděje stejně jako dobro je v každém z nás, a í, když kvůli některým o tom občas pochybuji, tak nepřestávám doufat. Naděje, to, díky čemu jsme ještě nezešíleli. Naděje je krásná, ale jak jí přesně definovat? je to emoce? je to cit? nebo to je něco víc? Možná se jen nadějí uklidňujeme a motivujeme. Naděje nám možná ukazuje to reálný, ne to nejhezčí, nebo to nejlepší pro nás, ale ani to odporné a ani to nejhorší pro nás.

Nebo je naděje kombinace výry, přání, touhy a pořádný doušek motivace. Kdyby nebylo naděje, tak se tak neúprosně nesnažíme, to je možná ta správná definice naděje, je to motivace, skrze naše sny a touhy, doufáme že se budoucnost, jen nám ukazuje naděje stane realitou, a my už nebudeme tak smutní, nebo chladní, či pesimističtí. Naděje je krásná, ale stejně jako ve snu, se v ní nemůžeme utápět, jestli se nám naše naděje líbí, tak stejně jako když se nám libí sen, musíme udělat vše pro to aby se to stalo realitou. Nikdy se nesmíme vzdát naší naděje, neboť člověk bez naděje, je člověk bez náplně, čistě teoreticky, když ztratíte naději, tak ztratíte í sami sebe, ztratíte velice důležitou část sebe, díky které jste to vy, když se vzdáte své naděje, vzdáváte se i své výry v sama sebe, vzdáváte se tím svých snů a svého potencionálu. Naděje stejně jako sny, strach, vůle, sebevědomí, svědomí, láska, touhy celkově emoce, které nás tvoří, tak k nim naděje určitě patří. Přijde mi vtipné, že to, co nás drží nad vodou skoro celý život, tak nezískáváme při narození, ukažte mi jediné nemluvně které má sebevědomí anebo naději. Nevím jak vy, ale je přijde mi zvláštní, že naději, stejně tak lásku, nevnímáme až do té doby, dokud se nám nedostane do života. Sami si můžete říct, jak moc se vám po zažití první lásky změnil život, anebo po nalezení vaší naděje, ať už jí vnímáte jakkoliv.

Závěrem k naději… nemám vůbec ponětí co naděje je, jen tuším. Dle mého je naděje poslední světlo, v hlubinách našich duší a v ten moment co se zahalíme do temnoty, tak naděje je náš maják záchrany, jenž ukazuje světlo zítřku

 

 

Touha

Touha, chtíč, nutnost něco mít, nebo někoho. Je to velice silná emoce, která funguje lépe než kafé. Jeto ten pocit, který jsme měli všichni, když jsme byli malí děti o Vánocích. Hned po večeři ke stromečku a nedočkavě klepající čekali až zazní naše jméno, doslova jsme toužili po dárkách, po nových hračkách, nebo čímkoliv jiného.

 Když jsme byli v pubertě anebo v rané fázi dospělosti tak jsme zažívaly něco podobného, avšak tam už šlo o něco intimnějšího, ale princip zůstal, chtěli jsme to a toužili jsme po tom. Anebo jsme také toužili po vzdělání, po nalezení spřízněné duše anebo alespoň člověka, který bude chápat co jsme zač, bude chápat naše obavy a bude při nás stát ve zlém, ale í v tom dobrém

V dospělosti většina touží jen po pár věcech, po dobré a dobře placené práci, po zdraví v rodině, po vlastní rodině, po věrné lásce, a hlavně po klidu, nemá zapotřebí toužit po věcech které jsou tak pomíjivé a spíše chce jen klid a radost se života, chce, aby všichni byli zdraví a šťastní

Největší problém s touhou, je ten, když toužíme po tom co nemůžeme mít, ale opravdový problém nastává, když vás nereálnost naplnění vaší touhy dokáže a í dostane do depresích, v ten moment si připadáte jako loď na širém moři, bez větru a bez vln, pevnina je v nedohlednu a vy se jen snažíte najít způsob, jak se posunout dál, jakýmkoliv směrem, ale když nemáte vítr ,vlny a ani pádlo tak jediný směr který je v tu chvilku reálný je směr ke dnu, anebo taky ne, můžete loď rozhýbat, ze strany na stranu a tím vytvořit malé vlny, a vlivem efektu motýlích křídel se vlny budou vracet, větší a silnější, cestou budou rozdmýchávat í vítr, který se k vám bude vracet a tím uniknete z vezení vlastní nereálné touhy, a však jak dlouho to bude trvat ?

Řekl bych, že touha je jedna z našich nejvíce záludných emocí. Zahaluje nám zdraví pohled na svět, í na to, co opravdu chceme. Jak pravil džin z filmu Aladin „s mocí, roste chuť“ a s touhou to jiné není. Věci, po kterých toužíme si často idealizujeme, a připisujeme jim vlastnosti, či zásluhy které jim nepřísluší, ale proč jim vlastně tolik nadržujeme? je to ekvivalent ospravedlnění naší touhy? Či po tom toužíme, tak moc že nevidíme zápory? anebo je v tom více?

 

Cíle.

Věc, kterou má každý z nás, každý chceme něčeho dosáhnout, někým být, či s někým být, anebo něco mít.

Máme noví rok, a k tomu neodmyslitelně (minimálně pro mě) patří přece vzetí, což je asi jeden z mála cílů, na kterých každý pracuje při nejlepším dva měsíce. Já svoje přece vzetí beru relativně vážně. První týden v novém roce, si sepíšu seznam, věcí, které chci vlastnit, které se chci naučit a čeho chci dosáhnout, a jelikož nejsem troškař, tak se mi ještě nikdy nepovedlo splnit všechny. Následujících několik měsíců na nich dělám, nedělám a zhruba v půlce roku je zase vyhrabu a zase si vyberu nějaký z cílů které budu plnit, většinou jedno z mích přece vzetí je „splnit alespoň 50 % přece vzetí“, teď jste se nejspíš zasmály, ale když jich máte dvacet, tak půlka už je docela dost práce. Většinou v období Vánoc, jsem měl záchvat paniky, že nestihnu splnit vše co jsem si slíbil, ale 2022 byl krásný v tom, že na přece vzetí jsem úplně zapomněl. Ano, nezvládnul jsem za rok vše, co jsem chtěl, ale snažil jsem se, a to že něco nedopadlo mě netrápí, kdybych stihl vše, tak bych nejspíš neměl blok a nepoznal fajn osoby, a řekl bych že to byl dobrý obchod s časem, obětovat pár pomíjivých cílů, za věčné vzpomínky

Pokud si už stanovujeme cíle, tak záleží jak moc hodný, nebo měkký k sobě budeme, dáme si cíl, že budeme jednou týdně pořádně uklízet? nebo že konečně dočteme 3 roky koupenou knížku, či že začneme pravidelně posilovat, nebo jíst zdravěji, anebo že si najdeme lepší práci, anebo že nepůjdeme tou nejlehčí cestou, ale tou správnou. Obtížnost cílů si stanovujeme sami, ale je jen na nás, jestli ten cíl zvládneme. Když už se bavíme o cílů, tak je taky důležité zmínit disciplínu, rozvahu, vytrvalost a výru

Disciplína u jakéhokoliv cíle je nezbytná, někdo má pevnou disciplínu, někdo ne a někdo jak u čeho. Pokud máte disciplínu a odhodlání cíl splnit, nic vás nezastaví, žádná překážka pro vás nebude nic víc než jen pouhé zpomalení. Ale může se stát že váš cíl, je nedosažitelný, co pak? změníte ho? nebo se nevzdáte a budete dřít, hledat a zůstanete nezastavitelnou mašinou, dokud svůj cíl nesplníte? Může se stát, že cíl je reálně nedosažitelný, v ten moment, kdy í po letech se furt snažíte splnit svůj cíl, za každou cenu, tak to už není disciplína, to už není touha, to je mánie. A pokud jste uvízli v mánii v honbě za svým cílem, tak je opravdu těžké se z toho dostat, protože to sami nevidíte, nevidíte že jste vězněm vlastní zmutovaný touhy. Disciplína je důležitá, ale jet přes svoje limity a ignorovat veškeré upomínky na zpomalení, či odpočinku, již překračuje zdravou míru disciplíny

Rozvaha je též důležitá. Když si stanovujeme cíl, musíme vědět proč ho chceme, jak moc je pro nás důležitý a v ideálním případě za pomocí rozvahy si sestavit í plán, jak svůj cíl splnit. Ale pokud zůstanete celí život jen ve fázi plánování, a přemýšlením nad co nejméně riskantní cestou, váš cíl může na dobro zmizet. Ano je fajn mít plán, a je fajn mít í záložní plány, ale čas na nikoho nečeká, a nikdy nevymyslíte dokonalý, bezrizikoví plán

Vytrvalost jistě máte, jestli jste to dočetli až sem. Avšak bez výdrže člověk nic nezvládne, nebo spíše u toho nevydrží, tak dlouho aby to mohl zvládnout. Pokud umíte psát, a jste snílek, a je vaším cílem napsat knížku, tak by se vám to mohlo povést, ale jak chcete napsat knížku, když vám po třetí kapitole, dojde výdrž? Předpoklady k tomu máte, ale výdrž už ne

Výra. Pokud asi nevěříte ve svůj cíl, nevěříte že ho dokážete splnit a nevěříte v jeho úspěch, tak se vám málo kdy povede, ale nejde jen o to věřit v splnění cíle, musíte hlavně věřit sami v sebe, že svůj cíl, dokážete splnit, že je to ve vaší moci

 

A toť je vše vážení. Ještě jednou všem přeji krásný noví rok, plný naděje, touhy, vášně, splněných cílů a optimistické cesty roku 2023. ještě bych vám chtěl poděkovat, neboť jsme pokořili první milník a to 100 zobrazení! děkuji vám vše, a jestli byste chtěli dostávat aktuality ohledně blogu co nejdřív, tak na Instagramu sledujte „fenixova_duse“.

Bez naděje ztrácíme sami sebe. Ztrácíme se v labyrintu vlastní tužby po naději, až do té doby, než přestaneme věřit