Většina lidí má pud sebezáchovy, avšak jedna naše část nejspíše touží po kompletní a rychlé destrukci. Je to přesně ta část, která nechce nechat minulost spát, která se stále bude ptát a přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo, a do toho si přát držet v náručí toho, kdo nám ublížil. Tahle naše část se může zdát redundantní, avšak mě nepřestane fascinovat.
Je jedno, kolik času věnujete meditaci, je jedno, kolik věcí se za tu dobu událo, tahle naše sebedestruktivní část nám bude permanentně dávat na oči tmavovlásku s ofinou a do toho šeptat: ‚Jak se asi má?‘, ‚Je šťastná?‘, ‚Je singl?‘. Můžeme se snažit, jak jen chceme, tuhle naši část polapit, zardousit, či nechat někde po cestě na odpočívadle... stejně si najde zas cestu k nám do hlavy. Přijde to jako rána z čistého nebe, kterou následuje hurikán.
A začneme přemýšlet, což je téměř rovno rozsudku smrti či ztrátě rozumu. Ale začneme. Po týdnech, kdy ten malý, tichý, šeptající hlásek nedokážeme přehlušit, se koukneme na profil, na staré fotky, vzpomeneme si na nesplněné plány či sliby, že máme dojít s košem. Vzpomeneme si na ty hezké chvíle, ale i na ty špatné... nejlepší přirovnání, co mě napadá: jako kdyby vás někdo bičoval během toho, co jíte zmrzlinu. Užíváte si zmrzlinu, ale cítíte každou jednu ránu, jako by se stala včera.
I když čas zhojí všechny rány, někdy se vám prostě zasteskne po hlase, po vůni nebo po tom tragickém výběru, na co se budete dívat... Vzpomenete si na chvíle, kdy tam pro vás byla, ale i na ty, kdy vás nechala samotné a osamocené topit se v agonii z toho, co se ‚stalo úplnou nehodou‘. V temnu, v tichu začnete přemýšlet: v čem všem asi lhala? A kdy jste se jen nepochopili?
Kupříkladu k čemu jsem v posledních odhadem 88 týdnech přišel, je, že pro mnoho lidí je ‚miluju tě‘ jen fráze, která má vyjadřovat aktuální stav... Pro mě to tak nikdy nebylo. Já tu frázi beru jako zkráceninu slibu: ‚Jako je nebe nade mnou, půda pode mnou, tep ve mně, ty jsi mým středobodem.‘ A je jedno, kolikrát to řeknete, je to slib. Jeho opakování jeho váhu neubírá, i kdyby to bylo každý den.
Když člověk začne přemýšlet a vzpomínat, dojde k tomu, že i on se v určitých chvílích mohl zachovat lépe. A sice ano, mohl bych využít morální akrobacii a říct si, že jsem neměl jinou možnost, nebo že jsem jen ventiloval emoce, či jinou báchorku, která by dopřála egu klid, ale k čemu by to bylo? Ego není nic potřebného a lži, které chrání masku, jsou obzvlášť kruté, protože jejich podstata pramení z čisté marnivosti a blokace rozvoje.
Měl jsem napsaný ještě jeden blog s názvem ‚Stesk po štěstí‘. Jestli ho někdo někdy uvidí, je záhadou, avšak o to více mě to vnitřně zneklidňuje. Přeci jen, je to důkaz nějaké ‚touhy‘ po ní? Či jen má neschopnost si přiznat, co se stalo? Je to logické, lidé málokdy chtějí čelit pravdě, ale tím zrazujeme sebe sami. Snažím se již dlouho pochopit, čím je, či byla tak speciální, ale tuhle odpověď v sobě nedokážu naleznout. O to víc mě děsí, že jediné místo, kde tu odpověď mohu dostat, je v blízkosti těch hnědých očí a líbezného úsměvu.
A já jen přemýšlím a nevím, jestli se mám snažit odpověď dál hledat v sobě, či spáchat emocionální sepuku... a kdo ví, možná singl je.
Žádné komentáře:
Okomentovat