Běh života, a neb evoluce našeho vnitřního já

 

Jestli jste již přežili minimálně dvacet let, na této planetě, tak jste si museli všimnout už milionu věcí, například že někteří jedinci se stále chovají jako primáti, í, když každý auto má blinkr, tak se í tak najdou opice co ho nepoužívají, taky to že život je výjimečný dar, ale málo kdo si ho váží a zdraví jakbysmet, další láska je pravá, ale opravdu vzácná a vzájemná bezmezná ještě víc, nebo že vám základní škola nedá ani polovinu základních vědomostí, či dovedností. Nebo že je mnohdy navzdory emocím držet svůj pokerový výraz, nebo spíše si nedělat předčasné naděje v lidech který vás mají jen jako rozptýlení

já upřímně to mám jednoduché, bavím se s každým a věkoví rozdíl absolutně ignoruju, je mi jedno jestli s dotyčným jsme od sebe dva měsíce, nebo dvacet let, dokážu se bavit s jakoukoliv věkovou skupinou o nejrůznorodějších tématech, filozofie, či filmy, hudba, nebo deprese, naděje, či strach, práce, nebo škola je mi to jedno, dokážu se bavit o skoro všem. A tak se s lidmi bavím, a jak už je od pradávna známo „v nouzi poznáš přítele“, tím se řídím, víte, když jste v nouzi, tak jen opravdoví charakter a dobrý člověk vám pomůže, aniž by z toho něco měl. V ten moment, když vidím že mi někdo pomáhá jen z dobroty srdce, snažím se mu to oplácet, protože bez lidí tohoto charakteru, bych nikdy nebyl tam kde jsem. Dávají mi naději, ukazují cestu, inspirují a dodávají sílu

Ale pojďme už k tématu, co se týče naší mysli, tak se vyvíjíme, každý den, í, když to nevidíme. Je to jako kdyby naše mysl bylo schodiště a mi po něm kráčeli s hlavou koukající se do země, po pár dnech, po pár schodech přestaneme vnímat kam až jsme vylezli, přestaneme vnímat to jak jdeme furt a furt výš a výš, protože jsme nějak začali automaticky kráčet dál, a párkrát se na tom schodišti, chcete-li v životě, ohlídneme a snažíme se dohlédnout na úplný začátek schodiště, a teprve až tam, jsi vlastně uvědomujeme jak jsme už vysoko, jak moc jsme se dostali vysoko, a tak se jen na malou chvíli zastavíme a koukáme, koukáme se na každý velký schod jenž jsme překonali, na každý schod kde jsme málem spadli, koukáme se a jen přemítáme, nad tím co jsme dokázali, komu všemu jsme pomohly a bohužel í koho všeho jsme ztratili. Zastavte se í vy, ohlídněte se, sedněte si na zem, nebo klidně na postel, či do křesla a na chvíli vzpomínejte, vzpomeňte si na každého kamaráda, vzpomeňte si na každý úspěch, bohužel život není jen pohádka, teda je, ale od bratří Grimů, takže si vzpomeňte í na to zlé, na každou neopětovanou lásku, vzpomeňte si jak jste své srdce znovu a znovu slepovaly po střípkách. Vzpomeňte si, jak jste si museli několikrát zašívat vlastní záda po zradě, od člověka, kterému jste věřili. Vzpomeňte si na každou s těch ran a jen si vzpomeňte, že všechno zlý, je k něčemu dobrý, kam vás ty rány dovedly, co jste díky nim dokázaly, jak vás motivovaly, jen díky těm ranám, co jste si museli vyléčit, anebo si je právě teď léčíte, jste takový, jaký jste, bez překážek a bez bolesti, by jsme to nebyli mi.

Radši okusím zradu tisíckrát, radši zažiju zlomené srdce znovu a znovu, než abych byl stejně slabý, jako jsem byl včera.

Každý máme nějakou chuť být nějaký, někdo chce být spontánní střelou, která z ničeho nic jen tak nasedne na nejbližší let do Ameriky. Někdo chce zas být lvem salonu, jiný zas chce být ten kdo na podiu bude říkat vtipy a bavit publikum, někteří zas chtějí jen přenést své emoce na plátno a sdílet své emoce, někteří chtějí rodinu, jiní zase chtějí být moudří a být doslovnou studnicí vědomostí, někteří zas být studnicí zkušeností, ostatní třeba chtějí jen pracovat a šplhat po firemním žebříčku co nejrychleji, lidí je spousta sto lidí, sto chutí, ale na světě jíž hodně dlouho není sto lidí, do slova máme několik miliard chutí, každá je jiná, ale vždy je můžeme řadit do charakterů jako je třeba sladká, či slaná, kyselá, nebo ostrá, je jen na vás jaká chuť vás vystihuje.

Ovšem člověk se mění a mění se celý život, od puberty jsme více spontánní, a když se dostaneme do středního věku tak zas nabíráme moudrost, nebo alespoň tak se to povětšinou děje v průměru, stejně jako ve všem, tak í v tomto existují výjimky. Ale co nás vlastně nutí anebo spíše až inspiruje k spontánním výletům? je to ta chuť žít? nebo spíš ta chuť jen cítit svobodu? Já nevím, jsem člověk, co si snaží vždy držet chladnou hlavu, řídící logikou, srdcem a intuicí. Ano přiznávám ne vždy se mi to daří, avšak jsem bohužel jen člověk, co dělá to, co všichni a to chyby a upřímně vím že kdybych měl šanci tak některé chyby bych asi znova zopakoval, s tím rozdílem že jsem se ponaučil, matoucí ? zopakovat chyby které jsme udělali s růžovími brýlemi o životě a následně je zopakovat se střízlivou hlavou, mají mnohdy často rozdílné výsledky a navíc í tím že většinou stejnou chybu můžete zopakovat až po nějaké delší době, tak í vy jste jiní tudíž í to dost změnění výsledek, ale jak říkám co se týče chyb, tak zůstávám nepoučitelným snílkem, kterému hlava mizí v oblacích více než by měla.

Dlouho jsem zastával názor, že jsem stejný, jako kdysi ve školce. Pořád jsem snílek, jen místo toho že budu vědec, vynálezce, prezident a architekt zároveň tak spíše teď sním o tom že najdu tu pravou bez podmíněnou lásku, s tím nejkrásnějším úsměvem pod sluncem, dobře dobře, furt sním í o tamtom, ale teď spíš o té lásce, í když si to tak vezmeme, tak najít tu dokonalou pro mě, je složitější než se stát již zmíněnými povoláními.

Od dob ve školce jsem urazil opravdu dlouho cestu, řekl bych. Projektů, co mám za sebou, zkušeností jenž jsem získal, osobnost jenž jsem znovu a znovu vybudoval z popela (což je í jeden z důvodů, proč se tento blog jmenuje fénixova duše), ano, neříkám že jsem dokonalý, či výjimečný, jen říkám že jsem na sebe v mnoha ohledech hrdý, za to co jsem již dokázal, a myšlenka, že můj život je pořád na začátku, mi dává naději, opravdu dokážu něco, co ostatní považují za nemožné. Co je nemožné a možné, je docela obsáhlé a komplexní téma na které si posvítíme jindy, ale otázkou spíš nastává, jak se vlastně koukat zpět? Na cestu, jenž jsme zatím ušly, na to co jsme již dokázaly, na naše vzestupy a pády, lásky a rány. Nedělal bych z toho nekrology, na každou chybu se koukněte jako na možnost se zlepšit, na každou zradu, jako na odhalení charakteru člověka, který by vám v budoucnu mohl ublížit více. Na každou chybu, ať vaší či ostatních se musíte koukat s nadhledem, jestliže se na svojí chybu budete koukat celý život, tak vás pohltí, a věřte, že tímto pocitem se nechcete nechat užírat, neříkám aby jste nelitovali svých chyb, jen ať jich litujete tak dlouho dokud si z té chyby neuděláte ponaučení. Co se týče zrady, tak vám ze svých vlastních zkušeností doporučuji, abyste je vzali jako možnost se posílit, jako možnost stát se lepším, a pokud jste trochu jako já, a chce í aby člověk jenž vás zradil, aby toho trochu litoval, tak dělejte vše proto aby jste byli mnohem úspěšnější, ne než on, protože to už jste byli, když vás musel zradit aby se dostal na vaší úroveň. Ale musíte se stát úspěšnější, než jste kdy byli, neboť pak bude litovat toho, že vás ztratil, ale nezapomínejte že jsme lidi, a někteří jsou idioti, tak když ho potom uvidíte, tak mu v klidu popřejte hezký den a běžte dál zříct svým snům.

Mnohdy jsem se sešel s názorem „jdi si za svým a neohlížej se za sebe“, nevím jak vy, ale já si myslím že je důležité se koukat za sebe, ne permanentně, ale pravidelně to není na škodu, například jednou za rok, uvidíte co jste dokázaly, nebo napáchaly. Když za sebou vidíte cestu dlážděnou kameny zrady a bolesti jenž jste napáchaly, tak vám to dá krásnou možnost si položit tu zásadní otázku „chci, aby takhle vypadala moje cesta?“ jestli ano, tak k tomu nemám opravdu co dodat, jste učebnicoví příklad sociopatického egocentrického jedince, jenž nemá hodnoty, a jeho morální kompas, ukazuje přímo do tartaru.

Otázka, jenž mi teď problikla hlavou, jako znamení z nebes, jak se vlastně posouváme dál v naší cestě? Pokládám si otázku, jaký jsem byl v deseti letech, jaký jsem teď ve dvaceti, jaký budu ve třiceti. Otázka jaký jsme byli, je často odpálkovaná frází „jaký jsi byl, to je jedno, protože teď jsi jiný“ a to je dle mého špatně, je důležité vědět jaký jsme byli, abychom věděli, jestli jdeme správným směrem, nevidíme co bude, mnohdy ani nevíme co bude až se vzbudíme, přijde dobrá správa, či strašlivá, dokážeme udělat krok k našim cílům, nebo ne, uklidíme si konečně v bytě, nebo to zas necháme na zítra, budoucnost je nejistá, tak jako mnohdy ledové srdce, ale každý led, jednou roztaje a vydá se vstříc svému protějšku

 

Jelikož mě má múza zas opouští, tak tento článek se chýlí ke konci. Děkuji ti čtenáři, že jsi si přečetl článek stokrát padlého a sto jednou krát povstalého snílka, jenž píše od srdce, do srdce jiných.

Naděje, touhy a cíle

 

Hned na začátek bych se chtěl přiznat, článek s dosti stejným zaměřením jsem již napsal, í ho stále mám a klidně bych ho mohl publikovat, avšak se u mě stalo, něco, co se stává velice zřídka, a to že jsem změnil pohled na tyto tři pojmy. A jelikož je noví rok, tak bych í vám čtenářům chtěl popřát jen to nejlepší do nového roku

 

Každopádně „NADĚJE“

Pokud si vyhledáte naději na internetu, tak vás to odkáže na náboženství a nejrůznější duchovní cesty. Nejdřív jsem zde chtěl popsat, jak jednotlivé náboženství vidí naději, ale pak mi došlo, že abych dokázal správně popsat naději nějaké výry, tak bych tu samotnou výru musel nejdřív studovat, a to do podrobna. Na to upřímně nemám čas, sílu a ani chuť. Ano, mohl jsem se zeptat jednotlivců co jsou v daném náboženství, aby mi popsali „naději“ očima věřícího, což jsem í udělal, měl jsem to připravené a již stačilo jen zformovat věty a myšlenky do textu, ale pak mi došlo několik věcí: 1. zabralo by mi to opravdu hodně času, protože í tak bych ty dané výry studoval. 2. nechci a ani nebudu upřednostňovat žádná náboženství či duchovní cesty, každý máme právo věřit v co chceme. 3. píšu převážně od srdce, pokud k danému náboženství nemám vztah a píšu jen na základě výzkumu, tak by ten článek přišel o svou podstatu. Ano v podstatě všechny náboženství nám dávají naději, některé víc, některé míň.

Co pro vás znamená naděje? když jsem psal původní verzi toho to článku, tak jsem nad tím přemýšlel opravdu dlouho. Naděje, je to přání? je to výra, či Je to tužba? Naději jako slovo minimálně já používám téměř na denní bázi, a až když jsem se zamyslel a položil jsem si otázku „co je vlastně naděje?“, jelikož jsem na to defacto téměř ještě nepřišel tak si říkám, že asi nebudu tak nadějný. Slyšeli jste někdy výraz „naděje umírá poslední“ anebo „jsi nadějný“ či „nevzdávej se své naděje“, co se týče těchto příkladů tak ve všech by se dali použít jiná slova např: „touha umírá poslední“ a nebo „jsi plný potencionálu“ či „nevzdávej se svých snů“, tohle je ovšem jen příklad, ale nejspíš už chápete anebo alespoň tušíte co myslím, naděje se dá téměř vždy zaměnit za jiné slovo, a povětšinou jsou to ještě tak rozdílná slova (minimálně významově). A tak si furt lámu hlavu tím, co je ta pravá, čistá naděje? jak vypadá ve své původní formě.

Došel jsem k dočasnému závěru, a to že naděje, stejně jako dokonalost, půvab, krása či humor je individuální. Můžete namítnout, že mnoho lidí vidí naději stejně, ale to stejné je i dokonalost, půvab a tak dále. Řekl bych že většina lidí má naději v lepších zítřkách, ale není to spíš touha a přání v lepší zítřky? Já například mám naději že někde, žije ta dokonalá žena pro mě, to že jsem zatím dostal jen pár ran, mou vírou jen trochu zatřáslo. Též mám naději, že si splním své cíle, avšak to že to je jen mé přání, nemění nic na tom, že to je budoucnost, do které se chci a jednou í budu probouzet. Myslím si, že naděje stejně jako dobro je v každém z nás, a í, když kvůli některým o tom občas pochybuji, tak nepřestávám doufat. Naděje, to, díky čemu jsme ještě nezešíleli. Naděje je krásná, ale jak jí přesně definovat? je to emoce? je to cit? nebo to je něco víc? Možná se jen nadějí uklidňujeme a motivujeme. Naděje nám možná ukazuje to reálný, ne to nejhezčí, nebo to nejlepší pro nás, ale ani to odporné a ani to nejhorší pro nás.

Nebo je naděje kombinace výry, přání, touhy a pořádný doušek motivace. Kdyby nebylo naděje, tak se tak neúprosně nesnažíme, to je možná ta správná definice naděje, je to motivace, skrze naše sny a touhy, doufáme že se budoucnost, jen nám ukazuje naděje stane realitou, a my už nebudeme tak smutní, nebo chladní, či pesimističtí. Naděje je krásná, ale stejně jako ve snu, se v ní nemůžeme utápět, jestli se nám naše naděje líbí, tak stejně jako když se nám libí sen, musíme udělat vše pro to aby se to stalo realitou. Nikdy se nesmíme vzdát naší naděje, neboť člověk bez naděje, je člověk bez náplně, čistě teoreticky, když ztratíte naději, tak ztratíte í sami sebe, ztratíte velice důležitou část sebe, díky které jste to vy, když se vzdáte své naděje, vzdáváte se i své výry v sama sebe, vzdáváte se tím svých snů a svého potencionálu. Naděje stejně jako sny, strach, vůle, sebevědomí, svědomí, láska, touhy celkově emoce, které nás tvoří, tak k nim naděje určitě patří. Přijde mi vtipné, že to, co nás drží nad vodou skoro celý život, tak nezískáváme při narození, ukažte mi jediné nemluvně které má sebevědomí anebo naději. Nevím jak vy, ale je přijde mi zvláštní, že naději, stejně tak lásku, nevnímáme až do té doby, dokud se nám nedostane do života. Sami si můžete říct, jak moc se vám po zažití první lásky změnil život, anebo po nalezení vaší naděje, ať už jí vnímáte jakkoliv.

Závěrem k naději… nemám vůbec ponětí co naděje je, jen tuším. Dle mého je naděje poslední světlo, v hlubinách našich duší a v ten moment co se zahalíme do temnoty, tak naděje je náš maják záchrany, jenž ukazuje světlo zítřku

 

 

Touha

Touha, chtíč, nutnost něco mít, nebo někoho. Je to velice silná emoce, která funguje lépe než kafé. Jeto ten pocit, který jsme měli všichni, když jsme byli malí děti o Vánocích. Hned po večeři ke stromečku a nedočkavě klepající čekali až zazní naše jméno, doslova jsme toužili po dárkách, po nových hračkách, nebo čímkoliv jiného.

 Když jsme byli v pubertě anebo v rané fázi dospělosti tak jsme zažívaly něco podobného, avšak tam už šlo o něco intimnějšího, ale princip zůstal, chtěli jsme to a toužili jsme po tom. Anebo jsme také toužili po vzdělání, po nalezení spřízněné duše anebo alespoň člověka, který bude chápat co jsme zač, bude chápat naše obavy a bude při nás stát ve zlém, ale í v tom dobrém

V dospělosti většina touží jen po pár věcech, po dobré a dobře placené práci, po zdraví v rodině, po vlastní rodině, po věrné lásce, a hlavně po klidu, nemá zapotřebí toužit po věcech které jsou tak pomíjivé a spíše chce jen klid a radost se života, chce, aby všichni byli zdraví a šťastní

Největší problém s touhou, je ten, když toužíme po tom co nemůžeme mít, ale opravdový problém nastává, když vás nereálnost naplnění vaší touhy dokáže a í dostane do depresích, v ten moment si připadáte jako loď na širém moři, bez větru a bez vln, pevnina je v nedohlednu a vy se jen snažíte najít způsob, jak se posunout dál, jakýmkoliv směrem, ale když nemáte vítr ,vlny a ani pádlo tak jediný směr který je v tu chvilku reálný je směr ke dnu, anebo taky ne, můžete loď rozhýbat, ze strany na stranu a tím vytvořit malé vlny, a vlivem efektu motýlích křídel se vlny budou vracet, větší a silnější, cestou budou rozdmýchávat í vítr, který se k vám bude vracet a tím uniknete z vezení vlastní nereálné touhy, a však jak dlouho to bude trvat ?

Řekl bych, že touha je jedna z našich nejvíce záludných emocí. Zahaluje nám zdraví pohled na svět, í na to, co opravdu chceme. Jak pravil džin z filmu Aladin „s mocí, roste chuť“ a s touhou to jiné není. Věci, po kterých toužíme si často idealizujeme, a připisujeme jim vlastnosti, či zásluhy které jim nepřísluší, ale proč jim vlastně tolik nadržujeme? je to ekvivalent ospravedlnění naší touhy? Či po tom toužíme, tak moc že nevidíme zápory? anebo je v tom více?

 

Cíle.

Věc, kterou má každý z nás, každý chceme něčeho dosáhnout, někým být, či s někým být, anebo něco mít.

Máme noví rok, a k tomu neodmyslitelně (minimálně pro mě) patří přece vzetí, což je asi jeden z mála cílů, na kterých každý pracuje při nejlepším dva měsíce. Já svoje přece vzetí beru relativně vážně. První týden v novém roce, si sepíšu seznam, věcí, které chci vlastnit, které se chci naučit a čeho chci dosáhnout, a jelikož nejsem troškař, tak se mi ještě nikdy nepovedlo splnit všechny. Následujících několik měsíců na nich dělám, nedělám a zhruba v půlce roku je zase vyhrabu a zase si vyberu nějaký z cílů které budu plnit, většinou jedno z mích přece vzetí je „splnit alespoň 50 % přece vzetí“, teď jste se nejspíš zasmály, ale když jich máte dvacet, tak půlka už je docela dost práce. Většinou v období Vánoc, jsem měl záchvat paniky, že nestihnu splnit vše co jsem si slíbil, ale 2022 byl krásný v tom, že na přece vzetí jsem úplně zapomněl. Ano, nezvládnul jsem za rok vše, co jsem chtěl, ale snažil jsem se, a to že něco nedopadlo mě netrápí, kdybych stihl vše, tak bych nejspíš neměl blok a nepoznal fajn osoby, a řekl bych že to byl dobrý obchod s časem, obětovat pár pomíjivých cílů, za věčné vzpomínky

Pokud si už stanovujeme cíle, tak záleží jak moc hodný, nebo měkký k sobě budeme, dáme si cíl, že budeme jednou týdně pořádně uklízet? nebo že konečně dočteme 3 roky koupenou knížku, či že začneme pravidelně posilovat, nebo jíst zdravěji, anebo že si najdeme lepší práci, anebo že nepůjdeme tou nejlehčí cestou, ale tou správnou. Obtížnost cílů si stanovujeme sami, ale je jen na nás, jestli ten cíl zvládneme. Když už se bavíme o cílů, tak je taky důležité zmínit disciplínu, rozvahu, vytrvalost a výru

Disciplína u jakéhokoliv cíle je nezbytná, někdo má pevnou disciplínu, někdo ne a někdo jak u čeho. Pokud máte disciplínu a odhodlání cíl splnit, nic vás nezastaví, žádná překážka pro vás nebude nic víc než jen pouhé zpomalení. Ale může se stát že váš cíl, je nedosažitelný, co pak? změníte ho? nebo se nevzdáte a budete dřít, hledat a zůstanete nezastavitelnou mašinou, dokud svůj cíl nesplníte? Může se stát, že cíl je reálně nedosažitelný, v ten moment, kdy í po letech se furt snažíte splnit svůj cíl, za každou cenu, tak to už není disciplína, to už není touha, to je mánie. A pokud jste uvízli v mánii v honbě za svým cílem, tak je opravdu těžké se z toho dostat, protože to sami nevidíte, nevidíte že jste vězněm vlastní zmutovaný touhy. Disciplína je důležitá, ale jet přes svoje limity a ignorovat veškeré upomínky na zpomalení, či odpočinku, již překračuje zdravou míru disciplíny

Rozvaha je též důležitá. Když si stanovujeme cíl, musíme vědět proč ho chceme, jak moc je pro nás důležitý a v ideálním případě za pomocí rozvahy si sestavit í plán, jak svůj cíl splnit. Ale pokud zůstanete celí život jen ve fázi plánování, a přemýšlením nad co nejméně riskantní cestou, váš cíl může na dobro zmizet. Ano je fajn mít plán, a je fajn mít í záložní plány, ale čas na nikoho nečeká, a nikdy nevymyslíte dokonalý, bezrizikoví plán

Vytrvalost jistě máte, jestli jste to dočetli až sem. Avšak bez výdrže člověk nic nezvládne, nebo spíše u toho nevydrží, tak dlouho aby to mohl zvládnout. Pokud umíte psát, a jste snílek, a je vaším cílem napsat knížku, tak by se vám to mohlo povést, ale jak chcete napsat knížku, když vám po třetí kapitole, dojde výdrž? Předpoklady k tomu máte, ale výdrž už ne

Výra. Pokud asi nevěříte ve svůj cíl, nevěříte že ho dokážete splnit a nevěříte v jeho úspěch, tak se vám málo kdy povede, ale nejde jen o to věřit v splnění cíle, musíte hlavně věřit sami v sebe, že svůj cíl, dokážete splnit, že je to ve vaší moci

 

A toť je vše vážení. Ještě jednou všem přeji krásný noví rok, plný naděje, touhy, vášně, splněných cílů a optimistické cesty roku 2023. ještě bych vám chtěl poděkovat, neboť jsme pokořili první milník a to 100 zobrazení! děkuji vám vše, a jestli byste chtěli dostávat aktuality ohledně blogu co nejdřív, tak na Instagramu sledujte „fenixova_duse“.

Bludiště vlastních emocí

Bludiště vlastních emocí

 

Každý to známe, ten pocit, když se bezhlavě zamilujeme, tak moc že to hraničí s mánii. Nebo nás posedne bezmezná touha po štěstí, či naším cílem. Avšak nastává otázka, je to reálné? to co si myslíme že víme, to co si myslíme že chceme, to co si myslíme že je pro nás, či naše okolí nejlepší?

Sám jsem si to relativně nedávno zažil, ten pocit, kdy nevidíte okolnosti, ten moment, kdy si na své cestě nevšímáte varovných cedulí, a v ten moment kdy přijde pro vás velice jednoduché východisko, tak ho í tak nevidíte, neposloucháte střízlivě své okolí, a ani nekoukáte reálně na světe, či budoucnost. Jen dál bloudíte v nekonečném bludišti vlastních emocí a do nekonečna protahujete tu vnitřní agonii, která nezastavitelně boří vaše vzdušné zámky, a otřásá základy vašeho vnímání, otočí váš vesmír vzhůru nohama. A tohle se ve vás děje, dokud se nedostanete z bludiště, které jste si sami vytvořili, a které si í svým způsobem chráníte. Ano je to docela sebedestruktivní, ale vy se jen dál ženete za přeludem, který si idealizujete do nejmenších detailu. Moje rada, jak se z toho dostat? Na chvilku se zastavte, a koukněte na tu cestu kterou jste šli, pokud se jednalo o cíl, koukněte se na to, čím jste museli projít, pokud to je vztah, koukněte se na konverzace, jenž proběhly, a pak si položte tu zásadní otázku „co to k*rva dělám. Tohle? jako vážně? Je*e mi? A dost, už ne, vím kdo jsem, vím čeho jsem schopný a do tohohle svůj čas a srdce nedám“.

Buďte hrdý, nemusíte se milovat, ale mějte k sobě úctu minimálně takovou, jako máte k sobě blízkým. Doslova nic, by pro vás nemělo mít větší cenu, než je vaše rodina, zdraví a štěstí. Pokud se snažíte mermomocí najít štěstí, tak nikdy štěstí nenajdete. Protože to pravé štěstí již dávno máte v sobě, co pro vás je štěstí? A myslíte si že máte štěstí? Dle mého je štěstí, to když máte jistotu, ale ne typu práce, budoucnost, výhra a podobné, dle mého je pravé štěstí když máte kolem sebe lidi kterým můžete věřit, a svěřit se jim. Pravé štěstí je když naleznete náplň svého života, či přítele na celý život, nemusí to být ani vztah, stačí jen když to je člověk který vás nesoudí za vašimi zády a když už tak jen vám přímo do očí

Je důležité si vždy držet vědomí o tom kdo jste a čeho jste schopní a co jste dokázali, a na základě toho si stanovujte priority, na základě toho buďte vybíraví. A jestliže jste v životě nic nedokázali, tak zavzpomínejte, a jestli í tak nic, tak to změňte, přeci jen pravděpodobnost že se narodíte, že zažijete to co jste zažili a to že čtete tento článek je tak extrémně malá (pravděpodobnější je, že každý den vyhrajete v sazce). Váš život je výhra sama o sobě, tak z něho udělejte něco víc, udělejte pro sebe víc a pro lidi na kterých vám záleží. Stanovujte si cíle a pracujte na sobě, aby až jednou nadejde ten osudoví den, tak aby jste mohli říct „byl jsem někdo“, a ne aby jste jen řekli „byl jsem nikdo“. A jako bonus, tento přístup k život, vám pomůže najít východ z bludiště.