Každý život je zvláštní příběh každého jednoho z nás. Stane se spousta věcí, kterým by málokdo uvěřil, či jim uvěřit chtěl, spousta věcí a momentů, na které nechceme zapomenout, a taktéž spousta těch, na které se zapomenout snažíme. V dnešní uspěchané době si jen zřídka uvědomíme pomíjivost všeho, ať už pomíjivost léta, roku, hezkých momentek či tragédií. Každý den se vzbudíme a snažíme se přežít a ti odvážnější být lepší verzí sebe sama. Hledáme a budujeme si svou stabilitu, a i přesto, jak moc se snažíme, i ta je pomíjivá, ať už rodinná či psychická.
Někdy každý zakopne a spadne do propasti vlastní mysli. Co to dříve bral jako štěstí, mu je dnes kopkou, jež mu nedovolí odejít. A v momentě, kdy si již myslíme, že jsme se postavili, uvidíme fotku či ucítíme ten osudový parfém a zas padáme do temnoty, kde naše naděje skomírá. Morální kompas se snaží najít cestu, abychom alespoň na malou chvíli viděli záblesk světla na konci té temnoty, jež nás sžírá.
Chvilkami mi přijde život jen jako morbidní komedie. Na chvíli máme vše, jen abychom vzápětí přišli o víc, než jsme měli. Nejfascinující je ale to, že si člověk vždy bude říkat, že je na dně, jen aby zjistil, že pravé dno je ještě o dost níže. Nejhorší však je moment vnitřního boje, který nejde zkrotit, který vás požírá zaživa. Ten moment, kdy se nejde oprostit od toho, co vás trápí, a nelze získat nadhled. Můžete jen sedět a dívat se, jak vaše emoce hrají nekonečnou partii šachu s vaší logikou.
Když tak nad tím přemýšlím, mít emoce pod téměř absolutní kontrolou má jeden fatální problém. Nelze mít kontrolu permanentní, a to v ničem. Když se spoléháte na to, že dokážete své emoce vypínat, zapínat, zesilovat či tlumit, pak období, kdy ztratíte kontrolu, je pro vás dobou temna. Tím hůř, když nechcete emoce, sílu a čas druhých zneužít jako náplast. Jste v čiré temnotě, osamělí, s vědomím toho, že to byla dobrovolná cesta, kterou jste si vybrali dřív, než jste se podívali na to, co vás na ní potká.
Když se člověk zamyslí, vztahy jsou jako bitva mezi Davidem a Goliášem. Je jedno, jak silní jste, je jedno, co jste již zažili, stačí jedna tmavovláska a padáte. Avšak i to má jedno skvělé pozitivum. Když dopadnete na své „dno“, vede už jen jedna cesta, a to vzhůru. I období temna jednou končí a můžete se slovy „VABANK“ vsadit vše na to, že z té temnoty jednou vystoupíte silnější, než když jste do ní padali.
Uzdravení a nalezení samého sebe je dlouhý proces. Nejde uspíšit, nejsou na to prášky. Existuje jen jediná věc, která vám pomůže, a ta je ve vás. Každý máme v sobě to, co nás může alespoň po duševní stránce uzdravit.
Je to trpělivost, je to ponaučení, je to víra v sebe, je to naděje a víra v to, že jednou možná najdeme svou spřízněnou duši, která pochopí naši podstatu.
